Bůh vzal na sebe dětství

Ježíš Kristus prožívá celý lidský život, od počátku do konce. V jeho početí, narození a dětství se setkáváme s pravým Bohem, stejně jako v jeho dospělosti, smrti a vzkříšení.

Mudrc nás může přesvědčit svými slovy, vůdce svou mocí, mučedník svou odvahou, ale malé dítě nás může přitáhnout jen svou potřebou lásky.Vztahuje k nám své ručky a volá nás. Bůh chce být milován! Bůh se jako dítě svěřuje do rukou člověka a tím mu vyjadřuje bezmeznou důvěru:
„Přijmi mě do svého srdce, opatruj mě, miluj mě!“

Dospělý Ježíš, mistr a učitel, pak bude vyzývat své učedníky:
„Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království!“ (Mt 18,3)

 

Co to znamená, být jako dítě?

Dítě přichází na svět s radostí a s důvěrou v dobro. Žije přítomností a nedělá si starosti o to, co přijde. Ve všech svých potřebách se spoléhá na rodiče, kteří jej milují. I my máme nebeského Otce, na kterého se můžeme zcela spolehnout, můžeme žít v radosti a v důvěře v jeho lásku.

Být dítětem znamená být pokorný a znát svoje omezení. Bůh přichází do našeho světa jako bezbranné dítě, závislé na lidské péči a rodičovské lásce. I my jsme slabí, bezmocní a závislí na druhých a především na Bohu. Jestliže nepřijmeme tuto pravdu o sobě, nemůžeme být Božími dětmi.

Ježíšovo dětství nás učí poslušnosti. Poslušnost je zárukou, že jdu správnou cestou i tehdy, když jí sám nerozumím. Ježíš poslouchal Marii a Josefa a byl jim poddán. Někdy se ale stalo, že musel dát přednost Božímu hlasu (dvanáctiletý Ježíš v chrámě, Lk 2,42-49). I my musíme zachovávat poslušnost vůči těm, kdo jsou nám nadřízeni, kdo jsou moudřejší a zkušenější než my. Na prvním místě je ale poslušnost vůči Bohu.

Malý Ježíšek zakusil i chudobu a pronásledování (Mt 2,13-15). Sám si to nevybral, ale ani to žádným zázrakem nezměnil. Každý nedostatek však dokázal proměnit v požehnání, tak jako se betlémská stáj rozsvítila nebeským světlem. Také my bychom měli proměňovat každý nedostatek v požehnání – trpělivostí, skromností, důvěrou a veselou tváří.

Ježíšovo dětství k nám také mluví o významu trpělivosti a čekání v našem životě. Kristus nic neuspěchal, třicet let se ve skrytosti připravoval na své poslání. Každá etapa v životě člověka má svůj význam. To platí i o našem duchovním životě. Být Božím dítětem znamená plnit to, co ode mě v tuto chvíli Bůh chce, a nevztahovat ruce po vysněných velkých úkolech, ke kterým zatím nemáme sílu ani pověření.

Být jako dítě tedy neznamená být dětinský, naivní, nerozumný, vztekat se a plakat, když se mi něco nedaří. Znamená to obnovit v sobě počáteční radost, důvěru a pravdivost.

Královské a kněžské atributy

Soška Pražského Jezulátka znázorňuje Ježíška v jednoduché košilce, jako obyčejné dítě, ale jeho ruce vyjadřují kněžskou a královskou důstojnost. Pravá ruka žehná, levá drží vladařské jablko. Úcta věřících ještě zdůrazňuje moc božského Dítěte tím, že ho obléká do kněžských a královských rouch a na hlavu mu klade korunku. Na první pohled vidíme, že v rukách malého Ježíška je veškerá Boží moc a požehnání. A rozdává ho stědře – ne jako přísný soudce nebo učitel, ale jako dítě, které sype z kyblíku písek nebo bezstarostně vylévá z vany vodu. Stačí se s důvěrou postavit do proudu jeho milosti.

Rodiny a děti

Jezulátko má zvláštní požehnání pro děti a rodiny. Chce, aby v každé rodině bylo tolik radosti jako v jeho Svaté rodině. Přeje si, aby každé dítě bylo milováno a aby se mu dostalo všechno potřebné k dobrému životu. Žehná dětem, aby dělaly radost svým rodičům i Bohu. Proto se také úcta k Jezulátku vždy nejvíce soustředila na děti. V dnešní době, která staví děti na okraj zájmu a bere jim základní práva, včetně práva na život, má úcta k Jezulátku obzvláštní význam. Dítě, které je vtělený Bůh, nám připomíná, že děti jsou největším darem pro rodinu i pro celou společnost.

Jezulátko v poezii

claudel-face Paul Claudel

Pražské Jezulátko

(překlad Jan Čep)

Padá sníh. Širý svět je bezpochyby mrtev. Je prosinec.
Ale jak je útulno, můj Bože, v malém pokojíku!
Řeřavé uhlí v krbu
vrhá na strop dřímotné odlesky.
Je slyšet odkudsi vodu, která vře a tiše bublá.
Nahoře na přihrádce, nade dvěma postýlkami,
pod skleněnou bání, s korunou na hlavě,
vládne a trůní Pražské Jezulátko;
jedna ručka drží zeměkouli,
druhá se vztahuje k ochraně
nad tyto maličké, kteří se mu důvěřují;
je tolik milé v svém dlouhém slavnostním rouše
a vznešené pod nesmírným žlutým kloboukem.
Je zcela samo před krbem, který je ozařuje
jako hostii skrytou ve svatostánku.
Ježíšek bdí až do úsvitu nad svými bratříčky.
Věčné bytí naplňuje pokojík,
neslyšitelné jako dech,
vtělené ve všechny tyto chudobné věci, prosté a nevinné.
Když je On s námi, nemůže se nám stát nic zlého.
Můžeme spát; Ježíš, náš bratr, je zde.
Je náš, a také všechny tyto dobré věci:
krásná panenka a dřevěný kůň
a ovečka –; jsou s námi všichni tři, tuhle v koutku.
My spíme, ale všechny tyto dobré věci jsou naše!
Záclony jsou zataženy. – Kdesi v dálce, bůhví kde,
odbíjí na věži jakási noční hodina.
Dítě, šťastné v své teplé postýlce,
chápe, že spí, a cítí, že je šťastno;
že je s ním někdo, kdo je má rád;
trochu se zavrtí, vystrčí ručku,
pokusí se probudit, ale nemůže.