Zpět na všechny aktuality
V samotném středu duše
29.07.2025
Zveme vás na kontemplativní večer inspirovaný knihou Vnitřní hrad svaté Terezie z Avily a rozezněný tóny flétny shakuhachi. Skrze slovo, ticho a hudbu se necháme pozvat na cestu do nitra, kde člověk zakouší Boží přítomnost. Večer propojí karmelitánskou mystiku s hudbou starých zenových mistrů.
V úterý 30. září od 19 hodin v chóru kostela Pražského Jezulátka.
Lucie Trmíková – přednes
Pavel Pola ocd – shakuhachi
Událost je součástí cyklu Člověk v dialogu.
Španělská mystička a bosá karmelitka Terezie z Avily (1515–1582) napsala své vrcholné dílo Vnitřní hrad, když jí bylo 62 let, v mimořádně dramatickém období jejího života a v obdivuhodně krátkém čase zhruba dvou měsíců. Přesto se jedná o výjimečný a ucelený popis duchovní cesty, do kterého se propisuje její vlastní životní zkušenost. Duše představená jako křišťálově průzračný hrad, v jehož nejhlubším středu je přítomen Bůh, naznačuje nejen krásu člověka, ale i důležitou skutečnost, totiž že skrze člověka lze zahlédnout Boha, který přebývá uvnitř. Obraz hradu rovněž naznačuje, že nitro člověka je něco lákavě tajemného, co zve k prozkoumání…
Kromě úryvků z této knihy zazní i jedna Tereziina báseň a pasáž z její Knihy života.
Flétna shakuhachi má své kořeny v prvním tisíciletí v Japonsku a první písemná zmínka o ní pochází ze 13. století. Svůj rozkvět zažila na počátku 16. století, kdy vznikl mnišský řád Fuké, jehož členy tvořili především bývalí samurajové. Shakuhachi jim sloužila k meditační praxi nazývané suizen (meditace foukáním) a také jako nástroj k sebeobraně, protože jakožto mniši už nemohli nosit zbraň.
Skladby dnešního večera jsou vybrané až na výjimky ze starého zenového repertoáru Honkoyku.
K obrazu Vnitřní hrad říká jeho autorka Martina Špinková: „Tereza putuje do svého vnitřního hradu s Hospodinem a za ním a věří, že to zkusíme s ní. Zkouším divnou věc: malovat to, co není vidět. Všechno i nic, kamenné hradby i průsvitné ticho, zkouším být v Tereze i v sobě, v čase i mimo něj. Snažím se dosáhnout na přívaly vody shůry, slzy ve spleti svých chodeb a na klidné vody pod zemí. Hledám Terezino i své ticho, maluju obraz, který vám nemá nic vnucovat, ale má jen otevřít větrný prostor pro ten váš.“