Mnoho duší zůstává kroužit kolem hradeb, kde jsou stráže, a vůbec se nezajímají o vstup do hradu, natož aby věděly, co všechno je v onom vzácném místě ani kdo ho obývá, ba ani jaké má místnosti. (1H 1,5)
Španělská mystička a bosá karmelitka Terezie z Avily (1515–1582) napsala své vrcholné dílo Vnitřní hrad, když jí bylo 62 let, v mimořádně dramatickém období jejího života a v obdivuhodně krátkém čase zhruba dvou měsíců. Přesto se jedná o výjimečný a ucelený popis duchovní cesty, do kterého se propisuje její vlastní životní zkušenost.
Duše představená jako křišťálově průzračný hrad, ve kterém je sedmero komnat a v jehož nejhlubším středu je přítomen Bůh, naznačuje nejen krásu člověka, ale i důležitou skutečnost, totiž že skrze člověka lze zahlédnout Boha, který přebývá uvnitř.
Obraz hradu rovněž naznačuje, že nitro člověka je něco lákavě tajemného, co zve k prozkoumání. Interiér kostela vás v tomto měsíci může do tohoto zkoumání uvést…
1. komnaty: PROBUZENÍ A SEBEPOZNÁNÍ
Poznání sebe sama je tak důležité, že byste v něm nikdy neměly polevit, ať už jste povzneseny sebevýš k nebi. Nikdy ale dobře nepoznáme sami sebe, pokud se nebudeme snažit poznat Boha. (1H 2,9)
Chtít vejít dovnitř, mít odvahu zkoumat neznámé, posouvat se na cestě, poznávat sebe a Boha, opustit jistoty a klidné vody a vydat se na moře se všemi jeho úskalími.
Co jsi o sobě za poslední rok zjistil*a?
2. komnaty: BOJ O VYTRVALOST
I když někdy upadnete, neztrácejte odvahu jít dál, neboť i z takového pádu umí Bůh vytěžit dobro podobně jako ten, kdo prodává lektvary, se nejprve napije jedu, aby ověřil, že lék opravdu zapůsobí. (2H 1,8)
Je tolik možností, čím můžeme plnit svůj život, říkáme si, kolik věcí bychom neměli zmeškat. Modlitba a meditace mohou vypadat jako ztráta času. Vydat se na duchovní cestu ale znamená, že nakonec svět poznám úplněji a pravdivěji. A že najdu své skutečné životní naplnění.
Kolik času dáváš tomu, co je pro tebe opravdu důležité?
3. komnaty: USPOŘÁDANÝ ŽIVOT
Pokora je mastí na naše rány a kde je opravdová pokora, i když to někdy trvá, přijde Lékař, kterým je Bůh, aby nás uzdravil. (3H 2,6)
Každý den řešíme, že se něco neděje podle našich plánů, a tak to asi pořád bude. Jsou dny, kdy usínáme s láskou, radostí, pocitem naplnění, a jsou dny, kdy vstáváme s hrůzou, vztekem, pocitem bezmoci. A není jiné východisko než pokora, kterou Terezie ztotožňuje s pravdou.
Co je pro tebe těžké pustit ze svojí kontroly?
4. komnaty: MODLITBA KLIDU
Srdce se tu rozšiřuje. Ale nezdá se mi, opakuji, že by se tu potěšení rodilo v srdci, nýbrž v ještě hlubší části naší bytosti, jakoby z veliké hloubky. Myslím, že tu musí jít o samotný střed duše. (4H 2,5)
Každý chce být milován, přijímán. Jak moc se nám otevře srdce, když si to dokážeme uvědomit. Dívat se na druhé lidi očima milujícího Boha neznamená mlčet k bezpráví. Znamená to nesoudit, spolupracovat, podílet se, pomoct. A nechat se vést svým srdcem, to je láskou.
V jaké situaci jsi zažil*a radost, která proudila až z hloubky duše?
5. komnaty: VNITŘNÍ SJEDNOCENÍ
Podívejme se, co bude s housenkou dál: z kukly ve vylétá bílý motýlek. Dřívější práci housenky už nemá za nic, narostla mu křídla. Jak by se tedy mohl spokojit s chůzí krok za krokem, když může létat? (5H, 7–8)
Modlitba vede člověka k proměně, kterou lze přirovnat k proměně housenky v motýla. Někdy pod vlivem neúspěchu, nezdaru či odsouzení druhými už už rezignujeme na velké věci. Terezie nám připomíná, že i my jednou budeme mít křídla.
Kteří lidé tě v životě posouvají dobrým směrem, abys věřil*a sám*sama sobě?
6. komnaty: ZKOUŠKY A PROMĚNA
Přes všechny neúspěchy v nás zůstává (nevím kde) živá jiskřička, že to přeci jen dobře dopadne, i přestože všechna ostatní naděje už zhasla. Tahle jiskra jistoty, i kdyby snad chtěla, v ní nemůže přestat žít. (6H 3,8)
Doléhají na nás děsivé zprávy. A nejen zprávy, ale i skutečnosti. Válka, rakovina, opuštěnost, smrt, totalita, smutek. Hrůzná jsou už jen sama ta slova. Zoufalství jako při plavbě bouří v hlubokém oceánu. A přece – po každé bouřce zase vyjde slunce a po každé noci přijde den.
Kde v životě bys nejvíce potřeboval jiskru naděje?
7. komnaty: DUCHOVNÍ SVATBA
Duše zůstává se svým Bohem stále spojena ve svém nejhlubším středu, jako když z nebe prší do řeky či do pramene a všecko je to jedna voda … a k tomu slouží modlitba, dcery moje, k tomu slouží duchovní sňatek: aby se z něj stále rodila nová a nová díla. (7H 2,4 a 4,6)
Duchovní cesta podle sv. Terezie neznamená odstřižení se od světa a žití jenom pro sebe. V nejhlubším středu duše tato cesta nekončí, ale znovu začíná. Sjednocení s Bohem probouzí člověka k činnosti pro tento svět.
K jakému dílu ses cítil*a / cítíš pohnut*a z hloubky duše?
Citace: Vnitřní hrad (sv. Terezie z Avily)
Český překlad: Denisa Červenková (2025).
Komentáře a zpracování: Klášter Pražského Jezulátka